Ahoj,

jmenuji se Marthy, jsem český zpěvák, skladatel, textař a multiinstrumentalista.

Inspiraci ke své tvorbě jsem od malička hledal jak v české, tak i v zahraniční hudbě. Nejsem určitě ten, kdo poslouchá jen písničky v angličtině. Věřím, že každé dítě je částečně ovlivněno tím, co poslouchají jeho rodiče. Můj táta byl muzikant a hrál především české písně. V dětství byl mým hudebním vzorem, proto jsem i já od malička poslouchal českou hudbu.

První kapelou, která mě zásadně oslovila, byli Beatles. Sice by to měla být spíš oblíbená kapela mých rodičů, potažmo prarodičů, ale když jsem je jako dítě slyšel, nemohl jsem se od nich odtrhnout.

Kdysi se mě někdo zeptal, jestli jsme v Čechách měli takovou kapelu, jakou měla Británie. Myslím si, že v 60. letech bylo v Česku a na Slovensku hodně dobrých kapel, které toho mohly hodně dokázat, nebýt železné opony.

Pro mě je takovou kapelou jednoznačně Olympic. Želva je prostě klasická šedesátková věc, za kterou by se nemuseli Beatles vůbec stydět. Naopak si myslím, že by to byl celosvětový hit. A že ten text je úplně o ničem? A o čem jsou texty prvních songů Beatles? 🙂 Šlo o energii, o hudbu a pocit z ní. Texty byly druhořadé.

Paul McCartney je pro mě žijící legendou a moje obrovská hudební i životní inspirace. Když jsem ho viděl před nedávnem vystupovat v O2 aréně, cítil jsem čistý pocit štěstí. Na scénu přišla „hudba“. Nejen úžasný zpěvák, ale prostě neuvěřitelný člověk s obrovským charisma a excelentní muzikant.

V 60. letech zde byla řada dalších interpretů a skupin, kteří by podle mě mohli prorazit ve světě. Jednou z takových osobností byla například Marta Kubišová. Originální, krásná, s jedinečným přednesen a barvou hlasu. Nebo hudba Radima Hladíka a Vladimíra Mišíka – to je určitě něco, co snese minimálně srovnání s hudebním světem.

Mišíkova Variace na renesanční téma byla první písní, kterou jsem se naučil jako samouk na baskytaru a kterou jsem byl schopen zahrát. Další byla taky česká píseň, Hvězdičko blýskavá od zpěváka Petra Nováka. Mimochodem interpretace ani jedné z těchto skladeb není na basu úplně lehká, pokud to chcete zahrát opravdu přesně :-). Jsou to nádherné promyšlené linky.

Já ale dětství strávil u kláves a nevzpomínám si, že bych se někde nějak zvlášť inspiroval. Neměl jsem nikoho, ke komu bych vzhlížel. Hrál jsem na klávesy jako dítě a piano jsem si pořídil až o mnoho let později, učil jsem se na něj hrát až od svých 25 let. Konečně jsem měl piano s pedálem! V té době mě začal strašně bavit jazz, swing, dixieland. Jamie Cullum mě absolutně dostal, oslnil. Když jsem si o pár let pořizoval skutečné akustické křídlo, chtěl jsem piano, které měl Jamie.

Občas se mě někdo ptá, koho ze současných českých zpěváků a muzikantů považuji za svou inspiraci nebo kdo se mi líbí.

Přiznám se, že já jsem se tak trochu „zasekl“ v 80. max 90. letech. Proto se i moje první deska jmenuje 1985 a zvukově se má podobat tomu, co se tenkrát hrálo. Neobjevuji v ni nic nového. Neměl jsem při její tvorbě ambice vytvořit něco, co tu ještě nebylo. Naopak jsem chtěl vzdát hold tomu, co se do té doby hrálo a do jisté míry i jak se tehdy natáčelo.

Proto jsme s Borisem Carloffem používali často analagové synťáky a v písni 1985 jsme vyloženě s nadsázkou použili typický zvuk 80. let a to zejména ten český. Pokud si poslechnete nástup do druhé poloviny druhé sloky, uslyšíte tomy (přechodové bubny), které jsou pro tu dobu zcela typické. Mimochodem tu píseň jsem od začátku psal s velkou nadsázkou a je myslím jasné, komu v ní vzdávám hold.

Tím se vlastně dostáváme k další ikoně české hudby. Slyším strašně moc hatů na Michala Davida. Slova jako socialistická hvězda a podobně… Často je slýchám od lidí, kteří toho v životě příliš nedokázali. Podle mého názoru není v populární hudbě 80. let v Čechách větší ikony, než byl právě Michal David.

Hodně lidí mi říká, že mám podobný hlas a feeling, což si já osobně nemyslím, ale budiž. Každopádně si myslím, že spolu s Karlem Svobodou to byl jeden z nejzásadnějších umělců té doby, a to nejen jako interpret, ale především i jako skladatel.

A z té současné scény? Úžasný je úplně každý muzikant, který se pohybuje kolem Ewy Farne. A Ewa Farna je podle mého názoru společně s Gabrielou Gunčíkovou TOP of list na české scéně. Intonačně, barvou hlasu, rozsahem, přednesem, frázováním, rytmikou… Všechno je tam prostě skvělý. To, že jsou to krásné dámy je už jen třešnička na dortu. Obě jsou ztělesněním hudby a jsou to moje múzy.

A nejen ony, ale i muzikanti kolem nich. Lukáš Chromek je dle mého názoru nejlepší český kytarista v naší zemi. Jan Steinsdörfer (nevím, jestli spolu ještě hrajou) na klávesy a klavír? Neuvěřitelný talent a ještě se na něj strašně dobře kouká, protože když hraje, tak vypadá jako dítě, které právě rozbalilo kinder vajíčko!

To samé platí třeba pro Lenku Dusilovou. Neuvěřitelný a nedoceněný talent a to samé lidi kolem ní, především tedy Beata Hlavenková. Vůbec celá ta partička Baromantika je skvělá.

Strašně nedoceněný zpěvák je pro mě Kamil Střihavka nebo Dan Bárta. Mimochodem jsem si vzpomněl i na Ivana Hlase, který je také strašně zajímavý muzikant, ale to už jsme v úplně jiné hudební škatulce.

No a pak tu mám samozřejmě mojí úplně největší ikonu české hudby a tou pro mě je a navždy bude Ondřej Havelka. S ním bych si jednou rád vypil láhev dobrého vína a popovídal si o čemkoli. Kvůli jeho Melody Makers jsem si před lety znovu pořídil gramofon.

Nikdy jsem moc nechápal, proč se lidi omezují na jeden nebo dva hudební žánry. Je to tak strašná škoda. Proč poslouchat jen rockovou hudbu nebo alternativní hudbu nebo pop, jazz…? Můj děda poslouchá jen swing a vše ostatní je špatné.

Ochudil se tím o tolik dobrého. Hudba je láska, smutek, žal i veselí. Prostě emoce. Jsou písně, které nám připomenou zásadní události v našem životě, vůně, lidi, země, moře a já nevím co ještě.

Díky bohu, že jsem nikdy nebyl tímto prazvláštním poutem svázán. Dokážu ocenit cokoli, co je dobré. Zejména když je v tom cítit a poznat ten muzikantský kumšt. I já sám se nebráním alternativní scéně. Jednou z nejlepších českých kapel je pro mě Pražský výběr. Desku Straka v hrsti mám a sjel jsem ji nesčíslněkrát. Dokonce byla deskou, podle které jsem se také učil hrát na baskytaru, takže Vilém Čok mě hodně ovlivnil. Mimochodem to platí i o kapele Team s Pavlem Haberou. Pro mě československá alternativa Bon Jovi. Absolutně zbožňuji!

Na instagramu je obraz, který mi maloval Michal Janovský.

Hudba jako inspirace

To, že nebylo jednoduché k tomu Michala přimět je pravda, ale stačilo chvilku počkat. Umělcova duše je křehká a je zapotřebí se trefit do správné nálady. Chtěl jsem, aby pro mě Michal namaloval interprety, které mám rád a kteří byli v mém životě zásadní. Mimochodem mám v plánu v tomto trendu pokračovat a požádat Michala o další obraz.

Na tom současném jsou zobrazeni na večírku, který by se pravděpodobně nikdy neuskutečnil. Jsou na něm umělci, kteří přesně deklarují můj liberální postoj k vnímání hudby napříč žánrovým spektrem.

Madonna, Ella Fitzgerald, Frank Sinatra, Jamie Cullum, Richard Marx (dal mi like na instagramu, když to viděl), Gene Simmons, Paul Stanley, Richie Sambora, Angus Young, Freddie Mercury a samozřejmě Ondřej Havelka a Michael Jackson.

Mimochodem v tom obrazu je hodně detailů, které jsou tak trochu skryté významově a málokdo pochopí, co například znamená ten malý tygr. Ale o tom někdy jindy…

Zmiňovaný Richie Sambora mě určitě nejvíc ovlivnil ve hře na kytaru. Richie Sambora z Bon Jovi je kytarista, kterého jsem vždy obdivoval a zejména kvůli němu jsem toužil hrát na Fender Stratocaster. Kdo mě neméně okouzlil, byl kytarista, který je opět z dost odlišného žánru a to je Nuno Bettencourt z Extreme.

Ale mohl bych jmenovat další kytaristy. Ace Frehley a Bruce Kulick, oba z KISS. Eddie Van Halen nebo třeba i John Mayer. Mimochodem vlastním nově PRS Silver Sky, což je kytara, kterou vyrobilo PRS právě pro kytaristu Johna Mayera, který k nim myslím přešel právě od zmiňovaného Fenderu.

Nedávno se mě někdo ptal, jestli vím, jak složit hit. Ano, vím. Je to poměrně jednoduché a myslím, že to ví hodně muzikantů. A líbí se mi, že to nedělají.

Nepsal jsem na desku písničky proto, aby měly potenciál stát se hitem. Když píšu písničku, tak je to obraz mé aktuální nálady. Jsou to pocity, které v tu chvíli mám. Buď v danou chvíli nebo třeba dlouhodobě. Většina mých textů je o lidech kolem mě. Zcela výjimečně se uchyluji k tomu, abych psal o sobě. Většina textů je inspirována příběhy lidí, na kterých mi záleží nebo záleželo.

Neřekl bych, že moje deska obsahuje hity. Písně jsou dlouhé, nesplňují normy rádií ať už délkou nebo žánrově. Téměř polovina z nich má také nějaké instrumentální sólo a to se v rádiu moc nenosí.

Nenatočil jsem desku, která má dobít hitparádu. Není a nebyl to můj úmysl. Jsem jen český muzikant, který hudbu miluje a chtěl ze sebe dát něco, co po něm zůstane. Pokud se to někomu bude líbit, tak to bude skvělé. Budu šťastný, když uvidím na koncertě lidi zpívat se mnou. Když se to někomu líbit nebude, tak se můj svět nezhroutí. Ať to neposlouchá.

Svoji muziku neoznačuji za kult, za něco dokonalého nebo převratného. Udělal jsem ji s Borisem tak, jak mě baví a jak se mi to líbí. Možná ta další bude úplně jiná, kdo ví. Materiál na ni už skoro mám a celkem dost se mění moje práce v nahrávání právě díky Borisovi, který mě spoustu věcí naučil.

Na závěr bych rád složil poklonu právě Borisi Carloffovi. Je to člověk, který mě inspiruje. A podle mého názoru patří do zmíněné skupiny nedoceněných umělců. A to přesto, že představuje úplně jiný hudební žánr, než který já poslouchám nebo dělám. Elektronická hudba je stále brána jako alternativní a já se k ní dostal vlastně až tehdy, když jsem ho poznal. Boris má neuvěřitelný přehled a obrovsky mi pomáhá pochopit, jak se hudba natáčí. Poslední rok mi pomohl víc než kdokoli jiný a má se mnou obrovskou trpělivost. Skoro to vypadalo, že tu desku společně ani nedomícháme, ale dostal jsem ještě šanci a je hotová.

Marthy,
český zpěvák, skladatel, textař a multiinstrumentalista

Blog